Stála u dveří, v ruce držela sklenici vína. Mluvila s nějakým mladým mužem. Zaujatě ho poslouchala. Rozevřela oči. Měla v nich jiskru. Ta jiskra patřila jemu. Upřeně jej pozorovala a krásným úsměvem ocenila slova, jimiž se ji snažil zaujmout. Přešel jsem k baru. „Dám si rum,“ řekl jsem a očima si prohlížel lahve rumu vyskládané v barové polici. „Don Papa.“ Za zády jsem opět uslyšel Rizin smích. Byl zvonivý a podmanivý. „Čau, co děláš?“ „Projektujeme novou čtvrť na Percvaldech.“ „Dobrý?“ „Jo, ale hodně práce. Baví mě to, je to fajn. Ale potřeboval jsem provětrat hlavu.“ Petr si všiml, že očima sleduji Rizu. „Kočka.“ „Jo,“ řekl jsem suše a odvrátil pohled. „Co ty?“ „Usilujeme o větší zakázku, takže taky dost práce.“ „Rád jsem tě viděl,“ řekl jsem. Sevřel jsem do dlaně sklenici a zamířil k chodbě. Ve dveřích jsme se míjeli s Riz. Malinko jsme se protočili, přesto jsme se přiblížili natolik, abych ucítil její dech, voněl po exotickém ovoci a troše tabáku. „Jak se bavíš?“ „Fajn.“ „Nová známost?“ Ušklíbla se. Ale chvíli předtím i mně věnovala ten jiskřivý pohled. Toužil jsem po ní, ale věděl jsem, že ještě nenastal ten správný čas.
Vyhlašovali tombolu. Stoupl jsem si do rohu sálu, opřel se o zeď a pozoroval moderátora a štěstí obdařených. Zajda ji vyzval k tanci. Taky jsem si párkrát zatančil, myšlenkama jsem však byl někde jinde. Ne s tou, se kterou jsem tančil. Několikrát jsme se ještě střetli pohledy. „Ty se mi vyhýbáš?“ řekla mi v jednu chvíli. „Ne, já… nechci udělat chybu.“ Byla z mých slov zmatená. Pak vyšli ven. Jakmile byli na vzduchu, hned se začali líbat. Věděl jsem, že zbrklost není na místě. Pár chlapů už na to doplatilo. Takovýhle zajdové s vyrýsovanými těly a přímým tahem na bránu nemívají dlouhou životnost. Přivolal taxík. Na dveřích vozu bylo telefonní číslo, zapsal jsem si ho za uši. Za patnáct minut jsem na to číslo zavolal. „Rád bych, abyste pro mě přijel tam, odkud jste vyjel, a dovezl mě tam, kde teď stojíte.“ „Promiňte, takové služby neposkytuji.“ „Chtěl bych si vás objednat na Točnou 17 a nechat se dovést na Konečnou 25, tam, co stojí ženský dům. Zaplatím vám za to jednou tolik, co zaplatil frajer v zelený vestě, který doprovázel slečnu Riz.“ Zůstal jsem stát pod lampou, aby tam bylo víc světla a kouře, zapálil jsem si cigaretu. O ženském domě se vědělo, že tam bydlí hodně černých vdov. Věděl jsem, že jsou nahoře, ale co dělaj, jsem se mohl jen domýšlet.
Bylo to asi takhle: Zeptala se, jestli chce něco k jídlu, pak vytáhla něco z lednice, co tam měla ze včera, ohřála to. Řek bych, že to nebylo vůbec špatný. Během krátké chvíle ze dvou oken domu vypadlo po jednom pánovi. Vždy to náležitě plesklo o asfalt, který někdo pod okny rozhrnul. Zajda mezitím jedl jídlo a polykal ji pohledem. Pak šli na to. Vystřídali pár poloh, skončilo to misionářem. Hřebec to stihnul víckrát. Ona jen jednou. Jak jí to projelo, zaryla se mu nehty do kůže, přivřela oči, pak je otevřela. Rozostřeným pohledem si prohlédla jeho šíji. Vymrštila se k jeho zátylku, zakousla se mu do krku, škubla hlavou, tak že uslyšela prasknutí.
Z okna vypadl další chlap. Byl mi povědomý. Spočítal jsem okna, sedmé odspoda, druhé zleva. Viděl jsem Riz, jak zavírá okno.
Vstoupil jsem do domu. Řekl jsem vrátnému, že jdu do 7. podlaží navštívit slečnu Riz. Otočil ke mně formulář s příchody a odchody. Pak si to rozmyslel a otočil ho zpátky, aniž bych se stačil zapsat. Asi si řekl, že by mu to nemuselo sedět. „Jděte.“
Zaklepal jsem na dveře. Otevřela vláčná, rozespalá. „Pan váhavý. Myslela jsem, že o mě nemáš zájem.“ Začal jsem z ní strhávat oblečení a sunul ji k posteli. Pomáhala mi, ale jaksi pomalu, ospale a vláčně. Bylo to krásný, přesně takový, jak jsem po tom toužil. Otočil jsem ji a zakončil to zezadu. Když se blížila k vyvrcholení, otáčela ke mně hlavu, pozorovala mě tím rozostřeným pohledem, jakoby zkoušela, jak moc se může z této polohy přiblížit k mému krku. Poválil jsem ji na břicho, chvíli na ní zůstal ležet. Usnula. Rychle jsem se oblékl a vypadnul. Proletěl jsem vrátnicí. „Ani jste se mi tady nezapsal,“ volal na mě vrátný. Když jsem vyšel z domu, z druhého patra vypadl další pán. Nemít díry v krku, určitě by to přežil. Ženskému domu se někteří muži vyhýbají. Někteří muži si krátí život tím, že se mu nevyhýbají. Taky jsem byl takový, ale měl jsem štěstí a taky jsem si něco přečetl ve Wikipedii, a teď už vím, jak to s černýma vdovama chodí.